pátek 10. července 2009
Horší jak maturita
Dnešní odpoledne bylo jedno z nejhorších odpoleden, co jsem zažila. A ano, předčilo to i maturitní odpoledne, a to je co říct...Jedna jediná vteřina nepozornosti, jeden jediný volkswagen přede mnou, jedno jediný sešlápnutí brzdy a pak už jen jedno jediný velký "doprdele!!!". A jedno nekonečný ticho. Dalších nevímkolik minut si opravdu pamatuju jen matně...blinkry, druhé auto v příkopu v překvapivé poloze, reflexní vesta, spousta dalších aut a dalších pokřikujících lidí, výstražný trojúhleník, 158, nepříjemná bolest břicha...Při mávání rukou během řízení dopravy jsem si to teprve všechno srovnávala. Dokonce, a za to se opravdu velice stydím, jsem jako první pomyslela na to, kolik peněz jsem tady právě odřela, urazila, protrhla, vysklila a sešrotovala...a věděla jsem, že mě táta zabije. Teprve pak mi došlo, že v tom druhém autě, které jsem tak bravurně vytlačila ze silnice, otočila o 180° (naštěstí podle osy x) a pozadu ho poslala z prudké meze, taky seděli lidé a vážně se jim mohlo něco stát. Díkybohu a díky všemu co při mě stálo - nestalo! Ještě můžu být vděčná za ten klidný postarší německý pár, protože představa uřvaného nabouchaného Čecha, který na mě chrlí jednu nadávku za druhou nebo mi rovnou jednu vrazí, není moc příjemná...No a pak následuje kolemjedoucí auto s navijákem, nedaleko bydlící automechanik, sepisování záznamu o nehodě, hlášení rádia: "Nejezděte přes Novou Ves" a naštěstí vzájemná dohoda (teda přes tlumočníka). Pak už jen posbírat střepy a jít se opít...já nakonec nešla, ale táta jo...
čtvrtek 25. června 2009
Jak jsem přišla k blogu
Historie je to dlouhá, nicméně nezáživná až nudná. Celá ta asi dvouletá procedúra začala u : "Jé, to je hustý, já chci tak blog.", pokračovala přes:" Sakra, jak se to dělá? Neumím si vytvořit ani vlastní blog!" a skončila u: "Tak si Jitko ten blog udělej, nudím se, tak ať mám co číst. "
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)